Byl M.R. Štefánik sestřelen? II

Nové poznatky?

Slovenská, ale i česká politická pravice má několik témat, ochotně vytahovaných v době, kdy se předpokládá, že svým výkladem historie lze ovlivnit současné veřejné mínění. Z tohoto pohledu se podívejme na knihu „Štefánik a Československo“, vydanou v roce 2007 (202 s.). Není to typická pravicově orientovaná publikace, má dokonce několik specifických rysů. Především neopakuje již několikrát vyvrácená tvrzení reakční a dokonce i fašistické propagandy z let 1939 – 1944, kdy na Slovensku vládl vazalský fašistický režim, ovlivňovaný z nacistického Berlína. Pověsti o atentátu na ministra války Štefánika pramení od roku 1919 ještě z dalších zdrojů, nacionalistických a pravicově vykládaných.

Byl M.R. Štefánik sestřelen?

Autor provokuje čtenáře hned v úvodní stati, když se ptá: „Co se skutečně stalo 4. Května 1919 u Bratislavy? Atentát – nebo nešťastná náhoda? A jestliže atentát, pak proč a v čím zájmu?“ Právě v uvedené otázce je zašifrovaná tajenka. Nenašel se jediný argument, který by dokazoval sestřelení, ale v knize jsou mnohočetné náznaky, že by atentát byl žádoucí a přece by jen někomu prospěl. Osud M.R. Štefánika je osou, ale J.J. Duffack popisuje současně i dějiny Československa, právě jeho poznámky jsou nesmírně zajímavé, záhy se podíváme proč.

Nejprve základní údaje, že M.R. Štefánik nebyl sestřelen.

1. Ministr války M.R. Štefánik odstartoval z italského letiště a přesné datum odletu si stanovil sám a nebylo veřejně známo, doslova na poslední chvilku. Jen italské velení bylo informováno. Atentát by bylo obtížné připravit. Žádný atentátník se nikdy nenašel. Letadlo pilotovali tři italští letci, vycvičení s použitím letounu Caproni Ca 33.

2. Při leteckém neštěstí zahynuli vedle M.R. Štefánika také poručík Gioto Mancinelli Scotti, seržant Umberto Marlini a letecký mechanik Gabrielle Aggiusti. Proto také Italové vyšetřovali katastrofu po své linii nezávisle na československých úřadech. M.R. Štefánik byl také francouzský státní občan s propůjčenou hodností brigádního generála a francouzský výzvědná služba také měla zájem na osvětlení celého neštěstí.. Žádná komise neuvedla údaje o sestřelení letadla. Na letadle, ale ani na tělech letců nebyly žádné stopy po střelbě. To teprve fašistická propaganda slovenského státu přišla s vylhanými poznatky, že Štefánik byl zastřelen po pádu z letadla, že na letišti ve Vajnorech bylo protiletadlové dělo, že asistenční jednotka střílela, že ministr zahraničních věcí telefonoval na velitelství bratislavské posádky, aby Štefánik byl sestřelen. K vyvrácení vylhaných zpráv stačí několik faktů. Pitevní protokol uvádí mimo jiné, že Štefánik měl rozdrcená varlata, neboť mezi nohama měl řídící páku. To se nedalo zajistit žádnou střelbou´ze země. Velel by nějaký český důstojník převážně slovenským vojákům ke střelbě za přítomnosti důstojníků italské, francouzské a československé armády, kteří se na poslední chvilku soustředili k uvítání ministra Štefánika? A poslechl by nějaký čs. důstojník volání telefonu od ministra, který nebyl ministrem příslušného rezortu? A byl v tu dobu ministr zahraničních věcí vůbec v Praze? Volil by civilní linku? Otevřené sdělení, nešifrované? Když se ukázalo, že tyto vymyšlenosti neobstojí, přišlo se s tvrzením, že střelbu realizovali Maďaři. Velitel bratislavské posádky v očekávaných dnech příletu M.R. Štefánika zakázal pro jistotu střelbu proti každému letadlu a nikdy nehlásil, že by v osudný den nějaké maďarské letadlo letělo na Bratislavu a ve Vajnorech žádní Maďaři při uvítání nebyli. Podle mnohačetných svědků letadlo havarovalo nad letištním prostorem.

3. Italská komise přece jen obohatila vyšetřování dvěma postřehy. Jedním byl poznatek, že již během letu byl zjištěn technický nedostatek „utržená anténa radiotelegrafického přístroje omezující pohyblivost výškového kormidla – závada konstrukce a materiálu, právě to byla skutečná a nesporná příčina katastrofy.“ Je to citace autora knihy ze str. 54.

Italská verze ještě připomíná záležitost nesnadně ověřitelnou. M.R. Štefánik se sám ujal před koncem letu řízení, upadl do mdlob a tělem zavalil řídící aparát, letadlo bylo neovladatelné. Měla se tím zmenšit technická závada, zjištěná již nad územím Rakouska? Zakázal Štefánik letcům přistát na rakouském území formou nouzového přistání? Nebyla závada takového charakteru, že se pokračovalo v letu na Bratislavu a na Vajnory?

Na Štefánikův stav upozorňoval E. Beneš T.G. Masaryka již dříve, ale autor recenzované knihy se za to na Beneše obořil. E. Beneš nebyl lékařem a přesnou diagnózu neznal, to je pochopitelné. Větší váhu má však tvrzení italského generála V. Zupelliho, který uvedl, že Štefánik „v návalu citů dvakrát v mém úřadě omdlel …“ Také ze Sibiře přišla informace, že i tam ministr války při jednání omdlel, což přirozeně vyvolalo soustrast, ale i ponížilo jeho vojenskou autoritu. J.J.Duffack poctivě vypočítává četné operace Štefánikova žaludku, ale vyvrací a nemile nese poznámky na jeho špatný zdravotní stav.

Vůbec u autora zjišťujeme až nekritické nadšení a idealizaci všeho, co Štefánik činil. Přitom z jiných informačních zdrojů víme, že sám Štefánik si byl vědom svého skutečného zdravotního stavu a uvažoval, že vystoupí z politiky. Chtěl se oženit a usadit se v Itálii, váhal, zda se má zříci francouzského občanství, odpověď si musel klást, pokud by chtěl zůstat čs. ministrem. Bylo by přece nežádoucí, aby svým francouzským občanstvím upozorňoval na vazalský poměr republiky vůči Francii. Poslední dokument, který M.R. Štefánik napsal, byl určen jeho italské snoubence Giuliane Benzoni a je láskyplný. Dokonce se před tím radili o sňatku a bydlení. Proto by pro něho bylo vhodné i místo velvyslance v Itálii, ale to již slovenští nacionalisté považují za odstranění M.R. Štefánika z politické scény.